O vztahu mého otce ke generálu Petru Pavlovi

Generál ve výslužbě a prezidentský kandidát Petr Pavel ve své nedávné reakci na článek serveru Novinky.cz uvedl, že si ho jako svého asistenta v první polovině devadesátých let vybral polistopadový ředitel vojenského zpravodajství, bývalý politický vězeň (a můj tatínek) Radovan Procházka. Tato informace je pravdivá a protože tatínek mezi námi už bohužel není, aby o tom hovořil, zkusím tuto mezeru částečně zaplnit několika vzpomínkami já. Činím tak u vědomí, že je to svědectví subjektivní a zprostředkované.

Jak bylo řečeno, tatínek byl někdejším nadporučíkem armády Republiky československé, dlouholetým politickým vězněm komunistického režimu, zakladatelem polistopadových zpravodajských služeb ÚZSI a ÚOÚD (pozdější BIS) a později také plukovníkem a generálem AČR. Jeho příběh je všeobecně znám, pro nás je zde podstatný rok 1993, kdy se po dvou letech v čele obnovené civilní rozvědky ujal postu šéfa ofenzivního vojenského zpravodajství. A tady se jeho příběh proťal s příběhem pozdějšího generála Pavla.

Nevím přesně, kdy se setkali poprvé, pravděpodobně to bylo krátce poté, co se tehdejší podplukovník Pavel vrátil z působení v misi UNPROFOR ve válkou zmítaném Chorvatsku. Tátovu úctu mu zajistil nejen francouzský Válečný kříž, ale především to, čím si toto ocenění vysloužil: podíl na záchraně životů desítek francouzských vojáků na základně Karin. A také velmi dobrý dojem, který v něm od první chvíle zanechal.

Petr Pavel splňoval tátovu představu o tom, jak by obnovená armáda měla vypadat. Cítil v něm pracovitost, asketismus, osobní statečnost a smysl pro prostou vojenskou čest, tedy vlastnosti, které mu celoživotně konvenovaly. Často a rád o něm mluvil: podle jeho vyprávění působil mladý a energický důstojník v často ospalých a mátožných podmínkách polistopadového generálního štábu jako zjev z úplně jiného světa. Ještě lepší to bylo na vojenských cvičeních, kde svými velitelskými schopnostmi a fyzickou odolností dokázal zastiňovat mnohé vojáky z aliančních zemí.

Nevím, zda se táty tehdy někdo ptal, jestli mu nevadí někdejší členství jeho asistenta v KSČ a jeho minulost v komunistické ČSLA. Nejspíš neptal, protože tehdejší vojenští profesionálové byli s KSČ a s bývalou ČSLA spojeni bez výjimky a i ten největší antikomunista v politickém vedení resortu by zřejmě pokládal za absurdní, aby předmětem kádrování byl zrovna sotva dvaatřicetiletý podplukovník, navíc čerstvě a již ve svobodných poměrech dekorovaný za válečné hrdinství.

Táta by na to nejspíš řekl, že jeho úkolem je zajistit bezpečnost státu proti vnějším rizikům a že je ochoten se při tom opřít o každého, kdo se aktivně nepodílel na komunistické politické perzekuci a u koho lze předpokládat loajalitu vůči nové české demokracii a ochotu za ni riskovat život. Tím spíše pak o člověka, který ji již ve válce tak výrazným způsobem prokázal.

Tatínek, sám pevný odpůrce komunistického režimu, byl ostatně dalek toho, aby vynášel apriorní morální soudy nad každým komunistou. Nikdy nepochyboval o tom, že i mezi jeho nepřáteli mohou být slušní, charakterní a profesně i lidsky cenní lidé. Získat je na svou stranu — na stranu svobody a demokracie — vnímal jako důležitou službu novému demokratickému státu. A také jako službu obecným ideálům lidství, ve které věřil.

Této důvěře Petr Pavel podle všeho dostál znamenitě. Ač se jejich názory někdy rozcházely, respekt, který k sobě chovali, se v čase jen prohluboval.

Prakticky od prvního setkání táta předvídal, že Petr Pavel jednou bude náčelníkem generálního štábu. Když se tato předpověď dlouho po jeho odchodu z armády (v roce 2012) naplnila, přijal to jako potěšující, ale naprosto očekávatelnou věc.

Jejich přátelství trvalo i poté, co táta odešel v roce 1998 ve věku více než sedmdesáti let na odpočinek. Petr Pavel tátu často navštěvoval a ten se na oplátku živě zajímal o jeho vojenskou kariéru. Ve své poslední vůli (sepsal ji v roce 2010, tedy dlouho před vrcholem Pavlovy vojenské kariéry) si táta dokonce přál, aby byl Petr Pavel jedním z hlavních řečníků na jeho pohřbu.

Možná z toho všeho někdo vyvodí, že by dnes Petra Pavla podpořil v jeho prezidentské kandidatuře. Sám bych byl s takovým závěrem spíše opatrný. Táta vnímal armádu apoliticky, ve volbách se rozhodoval podle úplně jiných kritérií a ani osobní přátelství při tom nebylo rozhodující. Usuzovat na jeho postoj v nadcházející prezidentské volbě by byla jen čirá spekulace.

Jedno je ale jisté: pokud by byl tatínek dnes naživu, zastal by se Petra Pavla proti současným útokům na jeho osobní čest, morální integritu a profesionální pověst. Připomněl by jeho kritikům, že statečným a obětavým lidem, kteří sloužili v zahraničních misích a později ve velitelských strukturách NATO, vděčí za relativní bezpečí, ve kterém dnes žijí — protože bez nich bychom se do NATO koncem devadesátých let nedostali.

A řekl by jim, že přeci nelze někoho nechat plazit v bahně při vojenských cvičeních, poslat ho nasazovat krk do bosenské války, udělat z něj náčelníka generálního štábu, nechat ho sloužit v NATO a pak, po třiceti letech služby, které kritici sami strávili v bezpečném závětří, se nad ním chytrácky pohoršovat, protože kdysi býval „bolševickým lampasákem“.

(Tátova fotografie byla pořízena v roce 1948 na zimním vojenském cvičení na Libavé. Tehdejší poručík Procházka byl již pevně rozhodnut proti nastupujícímu komunistickému režimu bojovat.)